Filozofie nábytku podle E. A. Poa

Problematikou nábytku a správného využití interiéru se v historii nezabývali jen designéři nebo východní učenci. Nejeden kultovní spisovatel se občas zajímal o problémy, které bychom si s ním obvykle nespojili. Mezi takové patří i jeden z nejslavnějších amerických autorů 19. Století, Edgar Allan Poe. Kromě povídek, které postavily základy horrorového a detektivního žánru, psal i eseje, ve kterých se zabýval různými společenskými nešvary. Jedna ze známějších nese název Filosofie nábytku.

            Poe ve své eseji vtipným až satirickým způsobem kritizuje, jak jsou obvykle zařízeny domy vyšší a střední vrstvy v Americe jeho doby. Přestože ji vydal v roce 1840, její vyznění je poměrně nadčasové. Poeova kritika totiž poukazuje především na to, že jeho spoluobčané nehledí ani tak na pohodlí a estetický dojem, jako spíše na to, aby ukázali své bohatství.

            V úvodu se píše, že filozofie je skryta ve všem, dokonce i ve smažení vajíček, o to více v nábytku. Právě tuto filozofii prý ze všech lidí nejvíce nechápu právě Američané. Poe s nadsázkou charakterizuje přístup dalších jednotlivých národů k nábytku a dekoracím. Prim drží Britové a pak už to jde jen z kopce. Italové mají prý alespoň nějaký smysl a cit pro barvy a využití mramoru. Francouzi mají sice cit pro estetiku, ale jsou líní ji studovat. Holanďané mají jen pramalé ponětí, že existuje rozdíl mezi záclonou a hlávkovým zelím. Španělé zatím jen věší záclony, kde se dá. Jen Hotentoti si snad vedou dobře v rámci svých možností. Z těch všech ale, pouze Yankeeové jsou, dle Poea, k smíchu.

            Příčinou má být to, že USA postrádá dlouhou historii a aristokratické rody. V Americe vznikla aristokracie pouze za pomoci peněz, tzv. New money. Vystavování bohatství na odiv se zde podobá heraldické symbolice, která se používala k vyjádření významnosti mezi šlechtou a monarchiemi. Například v Anglii není zvykem, aby vybavení pokoje tvořil výhradně drahý nábytek. Angličané se totiž inspirovali svou šlechtou, která to neměla nikdy zapotřebí.

            Poe se ve své kritice nijak nemírní. Dokonce říká, že není nic hrozivějšího pro oko umělecky založeného člověka, než interiér toho, čemu se v USA říká dobře zařízený byt. Takový byt totiž postrádá jakoukoliv péči člověka s dobrým vkusem. Kritizuje jednotlivě téměř vše: Výběr barev, neladící nábytek, záclony i koberce. Když se to shhrne, vše je především příšerně přeplácané kýčem. Zvláštní nenávist cítí ještě k posedlosti sklem. Ve spojených státech v první polovině 19. století byly pravděpodobně velmi oblíbené skleněné dekorace a honosné skleněné lustry. To Poe považuje za nevkus pro lidi, kteří mají pocit, že čím víc se jejich domov bude lesknout a blýskat, tím honosněji budou vypadat.

            Na konci eseje popisuje praktický příklad toho, jak by dle něj měl vypadat ideální pokoj. Místnost má být obdélníková a měřit třicet krát dvacet pět stop. Vedou do ní jen jediné úzké dveře. Světlo poskytují dvě rozměrná okna sahající až k podlaze, vyrobená z karmínově zabarveného skla. Okenní závěsy mají být lemovány stříbrným brokátem. Právě barva závěsů určuje ráz pokoje a tak by se jí měly inspirovat i další doplňky. I zdi jsou vytapetovány stříbrošedě. Na stěnách visí pouze několik rozměrných obrazů a jedno veliké oválné zrcadlo. Nábytek tvoří v první řadě dvě lehké růžové židle, dvě pohovky ze stejného dřeva a osmihranný mramorový stůl. Místnost zdobí také koncertní křídlo, police s alespoň dvěma stovkami knih a vázy s čerstvými květinami v každém rohu. Celkově má pokoj působit uklidňujícím dojmem. V muzeu Edgara Allan Poea ve Filadelfii se nachází místnost postavená přesně podle tohoto návodu.

V současnosti už by asi Poeův pokoj málokdo považoval za ideální. Stejně tak i jiné části eseje nejsou příliš aktuální. Základní myšlenka však zůstává. Pokud je člověk obdařen bohatstvím, ale špatným vkusem, jeho domov bohužel nebývá zrovna vrcholem estetiky.